Za doby Šoa (Holokaustu) v Evropě, která trpêla nacistickou okupací, jsem pomohl zachránit život několika Židům. Udělal jsem to i když to pro mne znamenalo osobní riziko a porušení tehdy platných zákonů, které vinily Židy za všechno zlo a povzbuzovaly k jejich pronásledování, dotírání, zatýkání i vraždění. Věděl jsem, že kdyby mne objevili, ocitl bych se ve stejné situaci jako ti pronásledovaní. Reagoval jsem skoro bez přemýšlení a jak jsem jen mohl, proti utrpení, ponížení, nespravedlnosti a vraždêní. Nebyli to lidé obžalovaní za něco co provedli, nýbrž za to, že se narodili. Byli pronásledovaní z důvodů které nechápali, bez možnosti se bránit ani chránit své děti. Nemohl jsem zůstat lhostejný. Přesto, že to nebyli lidé z mé rodiny, ani moji přátelé, a některé jsem ani neznal, nebyl jsem schopen žít dál můj vlastní život aniž bych jim nenapřáhl ruku. I když možná mysleli jinak, věřili jinak, mluvili jinak a vypadali jinak, tyto rozdíly mi nezatajovaly, že to jsou osoby stejné jako já. Vlastně naopak, v těchto rozdílech jsem se viděl zobrazen já sám, protože jsem věděl, že kdybych se pozoroval z jejich stanoviska, ten rozdílný bych byl já. Lidstvo je rozmanité a rozdíly mezi jednotlivci nebo skupinami jsou jeho součástí. To co trpí jiní je jako bych to trpěl já sám. Co se stává okolo mne je zčásti moje zodpovědnost. Přemohl jsem pokušení smířit se s myšlenkou, že není žádná možnost něco dělat. A nebyl jsem sám. Sice jich nebylo mnoho, ale také jiní se projevili stejně: vždy se něco může konat.

Ovšem, že jsem mêl strach. Ovšem, že to nebylo lehké. Ovšem, že jsem v mnohých chvílích cítil hrůzu s myšlenkou co by se mi mohlo stát a toužil jsem po ztraceném pohodlí. Ale nebyly to časy na bědování, touhy nebo slabosti. Muselo se nutně reagovat proti hrůze která nás obklopovala. Potřebovalo se získat úkryty, obdržet dobře vyrobené falešné dokumenty, dostatečné zásoby potravin, peníze, léky, nalézt rozřešení v případê nemocí, nebo jiných problémů které vznikávaly v kazdém okamžiku; přesvêdčovat jiné lidi aby také pomáhali a zatajit moji činnost před sousedy, přáteli, známými a příbuznými kteří by mne mohli udat. Musel jsem lhát, podplácet a zároveň předstírat normální život aby nikdo nepodezříval. Věděl jsem, že mne mohli najít. Byl jsem stále na pozoru a měl jsem štěstí které mnozí neměli: být úspěšný jak v záchraně několika lidí, tak v tom, že mě neodhalili.

Vše, co jsem v tomto smyslu dělal, bylo výslovně zakázané. Dopustil jsem se vědomě a s plným přesvědčením trestného činu neposlušnosti vůči zákonům. Rozhodl jsem se proti zákonům a pro to, co jsem považoval za oprávněné, v co jsem věřil, že je pro Dobro. Zákon, který slouží pro Zlo je pro mne nepřijatelný. Přes to, že tehdejší propaganda trvala na tom, že Židé nejsou osoby, že to jsou nepřátelé a že k dobru společnosti musejí zmizet, pro mne to byli stále lidé jako já sám a se stejným právem na život. Existují mravní příkazy které jsou vyšší než jakýkoliv zákon; jsou to příkazy které nás vedou a které se budu snažit vštípit svým dětem, aby je také ony převedly svým dêtem. Dobro je pro mne jasný a jednoduchý pojem, který je možno shrnout ve větě “miluj svého bližního jako sebe samého”. A já vidím v každém človêku svého bližního, at’ již myslí jak myslí, věří v co věří, mluví jak mluví, vypadá jak vypadá.

To jest můj odkaz. Je to, čemu jsem byl vyučen. A také, čemu jsem se naučil. To, co jsem udělal není žádná zásluha a také nevyužaduje žádného zvláštního uznání. Bylo to, co bylo zapotřebí dêlat.